Malí kamarádi, pozor! Tahle omalovánka je jako stvořená pro všechny, kteří se občas zlobí a neví, jak se s tím vyrovnat. Učí nás, jak se chovat ke kamarádům a jak se s nimi podělit o hračky, aniž bychom se hádali. Tato omalovánka je víc než jen hra, je to cesta k tomu, abychom se naučili rozumět sobě i druhým.
🎨 Co omalovánka rozvíjí?
✅ Jemnou motoriku
✅ Zájmy o druhé a empatii
✅ Emoční inteligenci
Není nic lepšího než pár pastelek, díky kterým se dítě může ponořit do světa plného emocí a hravým způsobem se naučit, že hádka s kamarádem se dá vyřešit bez boje a křiku. Bez registrace, bez čekání, zdarma ke stažení. Omalovánka je jednoduchá, takže se hodí i pro menší děti.
Příběh o Aničce, Tomáškovi a kouzelném autíčku
Bylo, nebylo, na jednom krásném dvorku, plném květin a zelené trávy, stál domeček plný hraček. V tom domečku žil malý Tomášek a malá Anička. Byli to ti nejlepší kamarádi na světě. Rádi si hráli, běhali a vymýšleli ta nejlepší dobrodružství. Dnes si oba chtěli hrát s autíčkem. Ale ne ledajakým autíčkem. Bylo to malé červené autíčko, kterému říkali „Závodník“. Bylo Tomáškovo oblíbené, protože mělo velká kola a mohlo jezdit po celém dvorku. Anička s ním také moc ráda jezdila. Vždy si představovala, že jezdí závody. Autíčko „Závodník“ bylo ale jen jedno. A tak se stala věc, kterou oba nechtěli. Začali se hádat. „Já chci jezdit první!“ řekla Anička. „Ne, ty jsi jezdila první včera, takže teď chci já!“ odpověděl Tomášek. Anička se začala vztekat a Tomášek křičel. Autíčko sedělo a sledovalo, jak se hádají. Najednou na ně autíčko promluvilo. „Copak nevíte, jak se rozdělit?“ zeptalo se autíčko. Anička i Tomášek se zarazili a podívali se na něj. „My se nedokážeme domluvit!“ řekla Anička.
Autíčko se na ně usmívalo. „Nebojte se, naučím vás to. Střídejte se třeba podle času. Ať si mě můžete užít oba.“ Anička a Tomášek se na sebe podívali a kývli hlavou. A tak si Tomášek hrál s autíčkem po dobu deseti minut, zatímco Anička si hrála s panenkami. Jakmile čas uplynul, Anička si autíčko vzala a Tomášek šel k panenkám.
Autíčko se s nimi také podělilo ještě o jedno tajemství. Řeklo jim, že je důležité poslouchat druhého. Každý má své vlastní pocity a je důležité, aby se je naučili vyjádřit. Když se cítíte naštvaní, je to v pořádku. Ale křik a praní se moc nepomůže. Je lepší říct si navzájem, jak se cítíte, a snažit se najít řešení. A tak se Anička a Tomášek naučili, jak si hrát s hračkami, aniž by se hádali. Měli nové pravidlo. Když jeden z nich chtěl hračku, kterou měl druhý, musel požádat: „Mohl bych si s tím, prosím tě, hrát, až s tím skončíš?“ Ten druhý pak mohl říct: „Jasně, teď si s tím hraju, ale dám ti to, až skončím.“
Anička se cítila mnohem lépe, protože se naučila říkat, co si myslí, a Tomášek byl rád, že se s ním Anička dělí o hračky. Všichni tři se cítili šťastní. Anička s Tomáškem se objali a slíbili si, že už se nikdy nebudou hádat. Měli rádi své kamarádství a věděli, že sdílení a porozumění jsou v něm velmi důležité.
Krátká verze pro malé neposedy
Bylo, nebylo, na jednom krásném dvorku žila Anička a Tomášek. Byli to ti nejlepší kamarádi na světě, ale občas se hádali o hračky, jako například o autíčko, kterému říkali „Závodník“. Jednou se začali hádat a autíčko se jich zeptalo: „Co to děláte?“ Děti se zarazily a autíčko jim řeklo, že se mohou střídat. „Každý si hraje po dobu deseti minut a potom si hračku vezme ten druhý.“ A tak si Anička a Tomášek dali pravidlo, že se budou střídat s hračkami, aniž by se hádali. Naučili se, že je důležité mluvit o svých pocitech a řešit problémy v klidu.
Úkoly pro malé čtenáře a malíře:
