Ahoj, malí pátrači a milovníci záhad! Tahle opička právě objevila něco neuvěřitelného: duhovou stopu! Kdo ji mohl zanechat? Ponořte se do dobrodružství, které vede hluboko do džungle, kde i ty nejpodivnější stopy mohou vést k nejlepším kamarádům.
🎨 Co omalovánka rozvíjí?
✅ Jemnou motoriku a preciznost
✅ Zvědavost a schopnost objevovat
✅ Tvořivost, představivost i radost z poznávání
Stačí vytisknout, vzít si pastelky a pomoct opičce Miki vybarvit její dobrodružství – bez registrace, bez čekání, zdarma ke stažení.
🌈 Příběh o opičce Miki a Duhové stopě
V srdci džungle, kde se potůčky zrcadlily jako stříbrní hadi a ptáci zpívali tak nádherně, že by se za ně nemusel stydět ani lesní orchestr, žila malá opička jménem Miki. Byla hbitá, zvědavá a měla oči, které se leskly jako kapky rosy na ranním slunci. Všechno ji zajímalo. Každý den se vydávala na průzkum. Objevovala lesklé kamínky, vysoké vodopády i tajemné stromy, o kterých se říkalo, že vyprávějí sny těm, kdo se k nim přitulí.
Ale toho dne bylo v džungli něco jinak. Všechno kolem zářilo, jako by se džungle právě probudila z kouzelného snu. Miki si toho hned všimla. Seděla na větvi obrovského fíkovníku, kývala nohama a pozorovala jinovatku, která se třpytila na listech. A pak ji něco zaujalo. Tam dole, mezi mechem a listím, se lesklo něco duhového.
„Co to je?“ vykulila oči. Skočila z větve, dopadla na všechny čtyři a naklonila se blíž. Na zemi byla stopa. Ale ne obyčejná! Byla celá duhová, jako by po ní přešla samotná duha.
Miki tu stopu ohmatala, přičichla si a dokonce ji (jen trošku!) olízla. Chutnala sladce. Trochu jako mango a trochu jako déšť. „Tohle musí být kouzlo!“ vykřikla nadšeně. „Musím zjistit, kdo ji tu nechal!“ A tak začalo její velké pátrání.
Miki se vydala po duhové stezce, která vedla mezi kapradinami, přes křivolaké kořeny a kolem jezírka, kde zpívaly žáby svůj večerní koncert. Stopy se tu a tam ztrácely a znovu objevovaly, jako by si s ní hrály na schovávanou.
Když dorazila k široké řece, Miki se nezalekla. Skákala z jednoho leknínu na druhý, až se dostala na druhý břeh. Každý skok doprovázel veselý žbluňk vody. Na druhém břehu ji čekalo další překvapení. Zpod kamene vykoukla obrovská stonožka. Měla snad sto nožiček. Možná i víc! „Hej, Stonožko! Nevíš, kdo tady zanechal tuhle duhovou stopu?“
Stonožka se zastavila a zakroutila hlavou: „Ne, ne. To bude záhada pro tebe, Miki!“ Miki se usmála. „Tak dobře! Pátrání pokračuje!“
Cesta ji vedla dál, až k místu, kde stromy tvořily zelený tunel. Tam seděla moudrá sova Sofinka. Její peří se třpytilo jako hvězdy a oči měla hluboké jako noční obloha. „Sovo Sofinko!“ zvolala Miki. „Pomoz mi, hledám, kdo zanechal duhovou stopu.“ Sova se usmála. „Znáš mě, Miki, nic ti nedám zadarmo. Musíš vyřešit mou hádanku.“ A pak zahoukala: „Co má pět prstů, ale neutíká? Zanechává barvy, i když je sucho?“ Miki si sedla a začala přemýšlet. Pět prstů… neumí utéct… a barvy? Hm… A pak jí to došlo! „To je stopa!“ zajásala. „Správně,“ houkla Sofinka spokojeně. „Ale kdo ji zanechal, to už musíš zjistit sama. Dej si však pozor. Cesta tě zavede tam, kde se džungle mění.“
Miki se vydala dál. Duhové stopy ji dovedly až na kraj tajemného údolí. Tam se vzduch třpytil a voněl po barvách. „Tohle místo je kouzelné,“ zašeptala s úžasem. A pak uviděla vodopád. Voda padala z výšky a rozstřikovala se na tisíce kapek, které odrážely všechny barvy duhy. A přímo před vodopádem – stoleček! Malý, dřevěný, s nohama od bahna.
Na něm ležel sešit a rozložené barvičky. Miki se rozhlédla. „Tohle je to kouzlo?“ zašeptala. A pak uslyšela smích. Jemný, zvonivý, lidský.
Zpoza kapradí vykoukla malá holčička s copánky a barevnými holínkami, které vypadaly, jako by do nich někdo nalil celou duhu. „Ahoj!“ zavolala. „Ty jsi ta opička, co šla po mých stopách?“ Miki přimhouřila oči. „Tvoje stopy? Ty jsi to kouzlo?“ Holčička se rozesmála: „Kouzlo ne, spíš malér! Včera jsem si hrála s barvami a převrhla jsem kelímky. Omylem jsem do těch vylitých barviček šlápla a pochodovala po celé džungli!“ Miki se rozesmála tak, že spadla do trávy. „Takže ty jsi zanechala duhové stopy! Já myslela, že to udělal kouzelný duch!“ „Kdepak,“ zasmála se Lea. „Jen já a moje rozlité barvy.“
Spolu si sedly k vodopádu. Lea otevřela sešit a ukázala Miki své kresby. Džungli, stromy, květiny i zvířata. Všechno v barvách duhy. „To je nádhera,“ žasla Miki. „Můžu si taky zkusit kreslit?“ Lea jí podala pastelku. „Jasně, kamarádko!“ A tak tam spolu seděly – holčička a opička – a malovaly džungli, jakou ještě nikdy nikdo neviděl. Slunce se sklánělo, vodopád zpíval, a nad nimi se znovu rozzářila duha.
Od toho dne byla Miki nejen nejzvědavější opičkou v džungli, ale i tou, která uměla malovat příběhy barvami. A pokaždé, když na zemi uviděla duhovou stopu, jen se usmála a zašeptala: „Lea byla zase tady.“ 🌈✨
Krátká verze pro malé neposedy
V džungli, kde zpívají ptáci a voda se třpytí jako zrcadlo, žila opička Miki.
Byla malá, rychlá a hrozně zvědavá. Jednoho dne uviděla na zemi něco duhového! Přičichla k tomu, ohmatala to… a olízla (jen trošku!).„To musí být kouzlo!“ vykřikla a rozběhla se po stopách. Skákala po leknínech, potkala stonožku, co se kroutila smíchy, a sovu Sofinku, která jí dala hádanku: „Co má pět prstů, ale neutíká?“ „Stopa!“ vykřikla Miki. A opravdu — duhové stopy ji dovedly až k malému vodopádu. A tam… stál stoleček s barvičkami!
Zpoza kapradí vykoukla holčička Lea s duhovýma holínkama. „Ahoj, já jsem Lea! Ty jsi šla po mých stopách?“ smála se. Miki se zasmála taky. Duhové stopy nebyly kouzlo – byly to barvy nové kamarádky.
Úkoly pro malé čtenáře a malíře:
