Ahoj, malí strávníci! Tahle omalovánka je tu pro všechny, kteří se u oběda rádi baví. Není nic lepšího než se ponořit do světa plného barev a hravým způsobem se naučit, že jídlo je super a že se dá jíst s radostí a v klidu. Tato omalovánka učí, jak se u stolu chovat, aby se z oběda nestala šílená bitva, ale zábavná hra!
🎯 Proč si vybrat tuto omalovánku:
✅ Rozvoj jemné motoriky a koordinace
✅ Podpora trpělivosti a soustředění
✅ Příležitost k povídání o stolování a pravidlech ve školce
Stačí vytisknout a začít vybarvovat. Žádná registrace, žádné komplikace – jen pastelky a radost z tvoření! Omalovánka je jednoduchá, takže se hodí i pro nejmenší.
Příběh o neposedech a kouzelné polévce
Ve školce U Sluníčka byl právě čas oběda. Všichni malí kamarádi seděli kolem malých barevných stolečků a paní učitelka Jana nesla na tácku talíře s voňavou polévkou. „Tak děti, ručičky na klín a čekáme,“ usmála se na ně. Jenže sedět v klidu… to není tak snadné, zejména když jsou vám jen tři roky!
„Já mám hlad jako vlk!“ vykřikl Kuba a začal bubnovat lžící do stolu. „Bum, bum, bum!“ znělo jídelnou, jako by někdo hrál na bubny. Paní učitelka se snažila zůstat klidná: „Kubo, lžička je na polévku, ne na koncert,“ řekla jemně. Ale Kuba se jen rozesmál a bubnoval dál.
Vedle něj seděla Anička. Na stole před ní stál talíř s barevnou polévkou plnou nudliček. Anička si nabrala lžící a… „Plác!“ Nudle přistály na ubrusu. A hned po nich další. „Podívejte, já umím kreslit polévkou!“ volala radostně a prstem rozmazávala mrkvičku po stole.
Za Aničkou seděl malý Tomášek. Ten měl v ruce místo lžíce svoje oblíbené modré autíčko. „Vrrrrm! Vrrrrm!“ dělal zvuky auta a projížděl s ním kolem talíře, jako by byl stůl závodní dráha. Občas kolo jeho autíčka projelo přímo polévkou a Tomášek měl radost, že jeho autíčko umí „plavat“.
Paní učitelka Jana mezitím rozdala všem talíře a teď stála uprostřed jídelny, ruce v bok. „Děti moje zlaté, co se to tady děje?“ povzdechla si. U stolu to vypadalo jako na staveništi. Polévka na ubruse, mrkev na podlaze a Kuba si bubnováním získal i další „hudebníky“. Malá Ema se k němu přidala s vidličkou.
„Tak a dost!“ řekla učitelka přísně, ale ne moc, aby se děti nevyděsily. Zhluboka se nadechla„Děti, pojďte si se mnou zahrát jednu kouzelnou hru. Hru na tichý a čistý stůl.“ Všechny děti se na ni podívaly a ztichly. Paní učitelka začala vyprávět: „Představte si, že každá lžíce je kouzelná hůlka. Když ji držíme v klidu, uvaří se nám to nejlepší jídlo na světě. A když s ní boucháme, je to jako by se ta kouzelná lžíce rozbila.“
Kubík, Tomášek a všichni ostatní se podívali na své lžíce. „A jaká kouzla s ní umíme?“ zeptal se jeden z kluků. „Ukažte mi, jak s ní jíte. Jezte s ní tak kouzelně, abyste nikde nic nenechali.“
„Víte, děti, polévka je také kouzelná. Kdo ji sní, dostane kouzelnou sílu. Umí pak běhat rychleji než zajíc a stavět věže z kostek vyšší než on sám.“ Děti vykulily oči. „Opravdu?“ zeptala se Anička. „Ano, ale jen když ji sníme klidně a pěkně. Kouzelná polévka má ráda klid.“
A najednou se stalo něco neuvěřitelného. Kubík si vzal svou lžíci a nabral si jídlo, a ani kapka nevypadla. Tomášek si přestal hrát s autíčkem a vzal si svou lžíci. A paní učitelka se radovala. Všechny děti jedly jídlo a byly ticho, jakoby se stalo kouzlo. Jen cinkání lžiček a spokojené mlaskání naplnilo místnost. Paní učitelka se na děti usmívala.
A víte, co se stalo pak? Když si šli hrát, Tomášek si postavil vysokou věž z kostek – opravdu vyšší než on! „Ta polévka byla kouzelná!“ smál se. A paní učitelka Jana si v duchu řekla, že příště připraví kouzelný příběh i k bramborové kaši.
Krátká verze pro malé neposedy
Ve školce U Sluníčka byl čas oběda. Všichni seděli u barevných stolečků a čekali na polévku. Paní učitelka Jana se usmívala a nesla talíře. „Ručičky na klín,“ připomněla. Ale tříletým dětem to moc dlouho nevydrželo. Kuba začal bubnovat lžící o stůl: „Bum, bum, bum!“ Anička kreslila prstem po stole mrkvičkou z polévky. Tomášek si místo jídla hrál s modrým autíčkem: „Vrrr, vrrr!“ Paní učitelka si povzdechla. „Děti moje zlaté, co se to tady děje?“ Na stole to vypadalo jako po bouřce. Pak Jana dostala nápad: „Pojďte si zahrát kouzelnou hru – hru na tichý a čistý stůl. Každá lžička je kouzelná hůlka. Když s ní jíme klidně, polévka nám dá kouzelnou sílu. Když s ní boucháme, kouzlo zmizí.“ Děti zpozorněly. Kuba opatrně nabral lžičku polévky. Tomášek odložil autíčko a začal jíst. A najednou – ticho! Jen cinkání lžiček a spokojené mlaskání. Po obědě Tomášek postavil věž z kostek vyšší než on sám. „Polévka byla kouzelná!“ zasmál se. A paní učitelka si řekla, že příště udělá kouzelný příběh i k bramborové kaši.
Úkoly pro malé čtenáře a malíře:
